O klubu

Výbor TJ Mokré

Předseda: Jiří Hrabánek

Místopředseda: Jan Navara

Sportovní manažer: Marek Frimmel

Ekonom: Marie Hronová

Člen: Čestmír Alexa

Člen: Petr Zachleder

Člen: Pavel Jáchym

Člen: Daniel Hrádek

Člen: Petra Minaříková

Filozofie vedení dětí k fotbalu

Je velice důležité, aby rodiče znali trenérskou filozofii trenérů, znali jejich názory a způsob, kterými chtějí děti učit sportovním a fotbalovým základům. Správná spolupráce mezi trenéry, rodiči a dětmi spočívá mimo jiné v tom, že rodiče říkají dětem stejné názory, jako trenéři a ne jiné. Níže bychom vám chtěli představit koncepci, kterou bychom chtěli prosazovat a prosíme všechny rodiče, aby ji vzali za své a pomohli tak s výchovou (svých) malých fotbalistů.

  1. Zaměření přípravky:

Během působení v přípravce si dětí osvojují základy pohybových aktivit a prvky kopané, pomocí pohybových cvičení a pohybových her, zaměřených na základy individuálních fotbalových dovedností.

  1. Jaké a jakým způsobem budeme děti učit individuální fotbalové dovednosti?

Nejdůležitější činnost s míčem u dětí tohoto věku je chtít udělat kličku. Odnaučit děti mít první myšlenku nakopnout míč, který k nim přišel, ale vzít si ho pro sebe, běžet s ním a udělat kličku. Až se děti toto naučí, začneme děti navádět k tomu, že třeba po jedné kličce můžou zkusit přihrát. Ale pouze MOHOU – NEMUSÍ. Přihrávky a kombinaci se naučí využívat postupně. V 6-7 letech nemají umět fotbal, ale postupně se ho učit. Teď je nejdůležitější klička = rychle z místa pryč. Tedy individuální dovednosti, nikoli tým. Tyto dovednosti budeme děti učit formou povídáním si s nimi a formou otázek provokující myšlení dítěte.

Příklad otázek:

Trenér: Myslíš, že když jsi míč jen tak odkopl, že dáš někdy gól?

Dítě: Ne.

Trenér: Jak je to tedy lepší příště udělat?

Dítě: Běžet s míčem k bráně“.

Je to účinnější, než dětem dávat příkazy typu „musíš – nesmíš, udělej – neudělej“. Neustálé příkazy a instrukce brání dětem v rozvoji herní inteligence. Až se naučíme základním individuálním dovednostem, můžeme se učit rozehrávat a nahrávat. A znovu formou otázek a odpovědí. „Komu nahraješ? Co musíš udělat, když chceš přihrávku? Poběžíš k hráči na dva metry? Tento způsob je opět účinnější, než dětem přikazovat např.„nahraj Pepovi“.

  1. Jakým způsobem se budeme s dětmi učit základům fotbalové hry?

Zejména u těch nejmladších dětí by měla být snaha o to, aby hrály na postech útočníků a obránců až velmi druhořadá. Půjde nám sice o to, aby ve hře pochopily, že nemají všichni běžet za míčem, ale rozdělením rolí na obránce a útočníky, je většinou kontraproduktivní. Děti by měly postupně pod vedením trenérů přijít na to, co je ve hře výhodné. Žádné rozdělení obrana/útok. Děti se pak zapichují na svých místech a místo dravosti a dovedností podporujeme taktiku, která je dána omezením, a to jsou bariéry tvořivosti a zápalu pro hru. Budeme děti učit přemýšlet, ne dodržovat nařízení. Budeme si s dětmi říkat a děti si samy odpovídat, ne kde by měli stát, ale kam by si měli naběhnout, aby se dostaly k míči. Nikomu nebudeme říkat: „Ty jsi obránce, stůj vzadu, ty útočník, tak stůj vpředu“. Budou to jejich volby, jejich orientace, ať se sami učí. Je to delší cesta, než příkazová, náročná, ale pevnější, která nedělá z dětí loutky, na které trenér křičí a rozhoduje za ně.

  1. Otázka brankáře

Budeme se snažit v brance střídat všechny děti, které budou chápat hru. Lépe si tak uvědomí, až budou ve hře, co pomůže brankáři, který může těm na stranách přihrát nohou nebo hodit rukou po zemi. Všechny děti by se měly naučit míč chytat a házet, padat bez míče, i za míčem a nebát se ho.

  1. Co je v dětském utkání to nejdůležitější?

Již pěknou řádku let se u trenérů mládeže, ale i u řady rodičů objevuje názor, že výsledek utkání (rozuměj skóre) není u dětí to nejdůležitější. Většina dospělých pohybujících se kolem mládežnického fotbalu cítí, že na tom něco je, ale objevují se i extrémními projevy tohoto názoru, kdy například trenér, jehož družstvo prohrálo utkání nejen, co se týče skóre, ale i co do způsobu, kvality hry, si bral jako argument, že výsledek (stále ještě rozuměj skóre) přece není nejdůležitější. Jistě měl pravdu, ale pokud říkáme A, je třeba říct i B: Co je tedy v dětském utkání nejdůležitější, co je vlastně jeho výsledkem? (není to skóre).

a) způsob hry jednotlivců (hra týmu až v druhé řadě):

Konstruktivnost hráčů (v čím těžší jsi situaci, tím spíše si s ní zkus individuálně poradit).

Ofenzivní projev (tlačení se do útoku)

Zdravě agresivní, sebevědomý herní projev, chuť hrát

Příklad správného způsobu hry dětí:

Brankář nevykopává, snaží se hrát s míčem po zemi.

Hráči se po zisku míče jej nezbavují, ale snaží se individuálně si poradit.

Všichni hráči na hřišti prokazují snahu a odvahu obcházet soupeře, nezastavují se před soupeřem a neřeší situace alibisticky, podle  hesla: Hlavně neudělat chybu. Nebojí se riskovat.

Hráči po ztrátě míče ihned nahánějí soupeře, snaží se mu míč vzít, nečekají, co s nimi soupeř provede

b) prožitek dětí, zábava:

Pokud z nějakého důvodu mají děti z utkání spíše negativní zážitek (nadávky, výčitky dospělých, velký stres během hry), potlačuje to jejich herní iniciativu a sebevědomí, ohrožuje to jejich zájem o další účast a nemůže dlouhodobě docházet k růstu výkonnosti, k učení se. Zásadně důležité je proto ze strany dospělých (trenéři, rodiče) omezit zdroje negativních prožitků u dětí. Mezi nejčastější patří: strach z chyby, selhání, přílišná závislost na výsledku utkání. Nevyčítejme hráčům chyby, pokud kritizujeme, tak konstruktivně a pozitivně a především trenér. Pokud hodnotí utkání otec, tak hlavně pozitivní momenty. Neříkejme hráčům: „Musíš vyhrát.“ „Nesmíš“, „ musíš“ nepatří do dětského fotbalu!

Proto trenéři a rodičové, předhánějme se v tom, jak jsou naši hráči v utkání kreativní, kolik si vytvářejí šancí, kdo víc útočí, kličkuje. Nechme děti, aby si fotbal užili a zapomeňme občas na to, že na stěně svítí ukazatel skóre.

  1. Fandit nebo radit?

Aktuální pokyny dává trenér –hráč trenéra během utkání musí dobře vnímat, protože trenér se mu snaží pomoci, poradit a připomínat, jak se v určitých situacích zachovat v souladu s principy učenými v tréninku.

Proto, prosím, rodičové, příbuzní, známí, dětem během utkání fanděte, jak jen to jde, ale neraďte. Nám i Vám bude časem odměnou inteligentnější, situace samostatně řešící hráč a sebevědomější člověk.

ZÁSADA: „ Rodiče fandí, neradí!“

Pokud hráč neustále během utkání slyší pokyny: střílej, přihraj Honzovi, tam neběhej, tam běž, udělej to, nedělej tamto“, jak potom můžeme očekávat, že vychováme hráče, který bude brát zodpovědnost v rozhodujících chvílích utkání na sebe, že bude řešit herní situace samostatně, sebevědomě?! A je tedy hlavní úlohou koučování hráčů, dětí především, neustále napovídat hotová řešení situací a s hráči tak po hřišti pohybovat jako s loutkami, nebo je na správná řešení jen navádět a pomáhat jim, aby na něj přišli sami?